Přes Alpy po trase Via Alpina

2 000 kilometrů, 116 000 výškových metrů, 8 zemí – Via Alpina je mnohem víc než jen trasa. Je to skutečné dobrodružství napříč celými Alpami – z Terstu až do Monaka. Cesta je rozdělena na 120 etap, ale ultramaratonkyně Maggy Kalus a Susann Lehmann ji zvládly za 50 dní – v těch nejtěžších, nejdrsnějších a nejvlhčích podmínkách, jaké si lze představit…

Maggy, jak tě napadlo přeběhnout celý alpský oblouk?

Právě proto, že to znělo skoro nemožně – a to nás přitahovalo nejvíc. Hledaly jsme výzvu, která by nás zavedla na ta nejneuvěřitelnější místa. Via Alpina je považována za jednu z nejkrásnějších dálkových tras na světě. Není divu – ukazuje celé bohatství a rozmanitost Alp, od Jadranu až po Středozemní moře. Bylo to ohromující a nádherné dobrodružství.

Chtěly jste trasu dokončit co nejrychleji, ale nakonec vám to trvalo 50 dní, o něco déle než plán.

V horách nikdy nejde všechno podle plánu, že? Ale nešlo nám o rekord. To nás nemotivuje. Jsme ambiciózní a rády zkoušíme hranice svých možností, ale smyslem nebylo dostat se z bodu A do bodu B co nejrychleji. Šlo o prožitek. Když tě tvoje vlastní tělo nese úžasnými místy, umožňuje ti vidět, cítit a prožít něco jedinečného – to je ta pravá motivace.

Jaké byly největší překážky?

Měly jsme víc deštivých dní než suchých. A déšť často znamenal přívalové srážky. Zažily jsme varování 4. stupně, sesuvy půdy, boty zabořené do bláta. Několikrát jsme se musely vrátit, protože cesta zmizela nebo se blížila bouřka. Začalo to už pátý den. Myslely jsme si, že ztracený čas doženeme stovkami kilometrů denně, ale počasí se nezlepšilo. A nechtěly jsme běžet v noci – chtěly jsme vidět krajinu.

Přesto jste zvládaly etapy po 50 kilometrech a 3 000 metrech převýšení. To je neuvěřitelné.

Bohužel jsem nemohla všechno běžet, protože od 16. dne jsem měla syndrom přetížení – bolest od holení až po nárt, svaly, šlachy, všechno. Podle terénu jsem některé úseky běžela, vyhýbala se asfaltu, jindy jsem jen stoupala. Ale Susi běžela celou dobu naplno. Bylo to šílené.

Nelituješ ničeho?

Vůbec ne. Byla to neskutečná zkušenost, plná vzestupů a pádů – nejen v terénu, ale i fyzicky a psychicky. Byly chvíle, kdy jsme si myslely, že to nedáme, takže dorazit do Monaka bylo o to víc neuvěřitelné. Byly jsme šťastné, pyšné a plné emocí. Bylo to nezapomenutelné – a pořád to v sobě cítíme.

Po celou dobu vás doprovázel I 67 S.

Rosi! Neptej se, odkud se to jméno vzalo, ale náš integrovaný obytný vůz Sunlight jsme pojmenovaly „Rosi“ a hned jsme si ji zamilovaly. Bez Rosi by to nešlo. Nikdy nás nezklamala, zvládala prudká stoupání i úzké horské silnice, couvala po šílených serpentinách. Byla naším domovem, útočištěm, kuchyní i ložnicí – prostě vším. A během těch 50 dní jsem se naučila, jak osvobozující je cestovat jen s tím nejnutnějším. Byla to cenná lekce.

I 67 S ^Adventure

Podrobnosti Konfigurovat

A když mluvíme o lekcích – která krajina tě uchvátila nejvíc? Dá se to vůbec říct?

Těžko. Dolomity jsou samozřejmě velkolepé, stejně jako národní park Triglav a náš domovský region v Bavorsku… Ale co jsme vůbec neznaly a co nás naprosto ohromilo, byl masiv Thabor ve francouzských Horních Alpách – místo, které působilo jako směs Patagonie, Bolívie a Gran Canarie, s nádhernými místy na přenocování. A také Námořní Alpy na hranici Itálie a Francie – nádherné scenérie, skvělí lidé a úžasně přívětivý region pro cestování obytným autem.